Téma

Řím koncem sedmnáctého a začátkem osmnáctého století zažíval výjimečný umělecký rozkvět. Byla zde napsána nadčasová hudební díla, setkávaly se největší hudební osobnosti té doby a vznikly zde dva nové hudební žánry – concerto grosso a oratorium. Klasikem prvního z nich byl Arcangelo Corelli, jeho kolegové Allessandro Stradella a Allessandro Scarlatti zase zásadně přispěli k rozvoji oratoria. Georg Friedrich Händel se pak ve svém monumentálním a syntetizujícím díle důkladně věnoval oběma zmíněným žánrům a přímo při tom navázal na obě tradice, s nimiž se obeznámil za pobytu v Římě. Corelliho přínos tkví rovněž v rozvoji triových sonát da chiesa nebo da camera a sólových houslových sonát. Šest tištěných sbírek Corelliho děl doznalo bezprostředně po vydání značného rozšíření, velké obliby a především obrovského vlivu.

Arcangelo Corelli působil v začátcích kariéry na dvoře královny Kristiny I. Švédské, která po své abdikaci pobývala až do konce života v exilu v Římě. Corelli vstoupil do jejích služeb jako komorní hudebník a o dva roky později jí dedikoval svoji první sbírku triových sonát da chiesa. Podobně zde zahájil svoji dráhu Alessandro Scarlatti, který zastával post kapelníka a Kristýně věnoval mimo jiné operu Il Pompeo. Pro bývalou královnu komponoval taktéž Alessandro Stradella. Pod její patronací byla v roce 1690 založena římská Arkadiánská akademie, do níž byli roku 1706 přijati první tři hudebníci: Alessandro Scarlatti, Bernardo Pasquini a Arcangelo Corelli. Georg Friedrich Händel do Arkadie sice nemohl být přijat, neboť ještě nedosáhl předepsaného věku čtyřiadvaceti let, účastnil se však událostí pořádaných akademií.

Jedním z nejvlivnějších mecenášů své generace byl kardinál Pietro Ottoboni mladší, sám plodný autor libret oratorií a oper, který ve svém sídle Palazzo della Cancelleria pořádal pravidelné koncerty, známé jako „akademie“. V jeho službách působili Arcangelo Corelli, Alessandro Scarlatti, Antonio Caldara, Antonio Vivaldi, Pietro Antonio Locatelli a mnoho dalších. Když do Říma přijel Georg Friedrich Händel, bylo to právě v Ottoboniho paláci, kde se seznámil a později spolupracoval s Corellim. Máme k dispozici poměrně přesné doklady o tom, jaká hudební společnost se v paláci scházela a jaká se zde za Ottoboniho padesátileté „dráhy“ u příležitosti nejrůznějších akademií, venkovních koncertů či operních a oratorních představení komponovala a prováděla hudba. Corelli, který byl Ottoboniho dvorním hudebníkem, najímal pro význačné příležitosti také externí hráče. Rozšířená kapela (někdy až osmdesátičlenná) pak prováděla jeho concerta grossa. Corelli a houslista Fornari spolu s violoncellisty Lulierem nebo Haymem hráli sólové party v concertinu, zatímco ostatní patřili k širší skupině ripiena, jíž se říkalo concerto grosso – odtud také název žánru.

Významným podporovatelem hudby a umění byl princ Francesco Maria Ruspoli, v jehož službách v letech 1706–1709 působil jako kapelník Georg Friedrich Händel, který v tomto období složil více než 50 kantát a také oratorium La Resurrezzione. Dalším Ruspoliho kapelníkem byl v letech 1711–1716 Antonio Caldara. V tomto období složil na 200 kompozic včetně půvabné vánoční kantáty Amarilli vezzosa, která patřila k významným kompozicím prováděným ve Vatikánu v apoštolském paláci v předvečer Božího narození. Každý rok tedy před vznešeným publikem zazněla nová kantáta od renomovaných skladatelů, kteří v té době působili v Římě.

Barokní Řím nepřestával fascinovat největší umělce své doby. Patřil k nim i Händel, který v Římě několik let žil a dokázal mistrně ovládnout italský styl, patrný zejména v jeho italských oratoriích. Podobně Jean-Philippe Rameau, hlavní představitel francouzské opery, byl hluboce ovlivněn italskou hudbou a čerpal náměty pro své opery z římské mytologie. Z jeho virtuózních, lehkých a bujarých kompozic cítíme vůni Itálie, kterou poznal jen krátce, proto litoval, že zde nestrávil více času, aby „zdokonalil svůj vkus“. Další významný francouzský skladatel François Couperin, který byl nadšeným obdivovatelem Corelliho, ve svém instrumentálním díle ustavil vzájemné vlivy italského a francouzského stylu, který v té době ve Francii vyústil v takzvaný smíšený vkus (goûts réunis). Couperin složil k poctě Corelliho Apothéose de Corelli a vyzdvihl jej na hudební Parnas.